„Tak už to hoď, Matouši!“
Stáli jsme v jídelně kolem stolu. Matouš si vytáhnul nejkratší sirku, a tak měl o humanoidově pohlaví rozhodnout mincí.
„Hoplá!“
Chtěl ji chytit, ale vyletěla mu až ke stropu. Odrazila se a zakutálela se pod lavici.
„Co tam je?“
„Ukažte!“
Padnul nám orel, proto jsme postavili muže. Kdyby padla panna, rozhodli bysme se pro ženu. Pro knihovnici Evu.
Po několika cvičnejch modelech zvířat, kterým jsme nakonec ani neplánovali vdechnout život – stvořili jsme králíka, morče a potkana – a úspěšným canoidním Vlkovi budeme mít konečně na stole nápodobu člověka.
Julie, Linda i Matouš umějí dobře kreslit, proto si nejdřív vybíráme z jejich fantazijních portrétů:
„Co to je? To má bejt Fantomas?“
„Ježíš ne, zbláznila ses? Tenhle vypadá jako sériovej vrah. Z toho bych vůbec nespal!“
Nakonec si Matouš maličko zašvindloval a naprogramoval Adamův předobraz podle průměrnýho evropskýho muže. Podle syntézy milionu fotografií.
„Hmm,“ Linda najednou vypadá docela zaujatě.
„Dobrý, ale má takovej nudnej výraz.“ Něco se mi na něm pořád nezdá.
„To dělá ten naprosto souměrnej obličej,“ ukazuje mi Julka. Rychle obchází trojrozměrnej návrh, kterej nám Matouš pouští. „Matouši, přidej mu pár centimetrů!“
„Na vejšku?“
„Jo! A v ramenou!“ přidává se Linda.
„To chcete kulturistu?“ Matouš se poškrábe na čele.
„To je móc!“ zarazí ho Julie. „Zase uber.“
„Ale trošku mu zvedni levý obočí! Ne, takhle ne! To je hrozný!“
„Ztmav mu vlasy!“
„Naopak, udělej je trochu světlejší! A na bradě důlek!“
„Nemoh by mít vousy?“
„Holky nešilte! Všechno vyladíme!“ Matouš radši Adamovu první projekci vypíná. „Vybrali jsme si ho? Je to on? Je to náš muž?“
Linda tomu průměrnýmu výsledku časem ještě trochu pokřivila tělo a Julka obličej. Hodně si přitom pohrála s Adamovým zvláštním, trochu ironickým úsměvem.
* * *
„Co Adamovi nahráváš?“ Ta prudká bouřka Lindu s Gerlachem a Vlkem chytila venku. Linda si čistí zablácený boty o rohožku.
„Zhruba milion slovních spojení, z toho dvě stě padesát tisíc bude používat aktivně.“ Uvědomuju si, že šeptám. Jako by mi hlasitej hovor mohl nahrávání nějak narušit.
„Koukni se z okna!“
Linda tiše hvízdne a prohlíží si vyvrácenej smrk. „Volala jsi Baltazarovi?“
„To počká do rána. Hele, čím to Gerlach smrdí?“ začichám.
Linda mlčí.
„Kde do toho skočil?“
„Co? No asi v lese.“
„To by mě teda nenapadlo. Tady kolem je totiž samý město!“
„To bylo přírodní, nějaká ekologická bažina,“ řekne Linda.
Gerlach a Vlk přede mnou společně couvají ze dveří. Do naší zpustlý zahrady, na kterou tu nikdo nemá čas. Kocour jednou na zarostlý cestě od vrátek našel mrtvýho hada. Nejspíš jsme zdechlinu několik dní všichni překračovali.
Linda se zatím klidně hrbí nad Adamem a pečlivě mu prohlíží prsty, kvůli jejich tvaru jsme se spolu dlouho dohadovaly. Vyhrála ona, Adam je má dlouhý a na konci široký jako paličky.
„Čistota je půl zdraví,“ pronese ke mně z prahu zkusmo mechanickým hlasem Vlk.
Protahuje přední tlapy a prověšuje hřbet. Konejšivý gesto, kterým nově reaguje na můj rozzlobenej hlas. Nedávno jsme do něj právě tohle konejšení namačkali. „Nezdá se ti, že počasí je prožlukle mizerné a div že neprší?“ konverzuje dál.
Trefnost jeho prohlášení mívá pořád mezery.
„Lilo tu Vlku! Proto seš celej mokrej! Koukej, kape z tebe!“
„Jako by soumrak na zem pad, to je ten měsíc listopad,“ testuje mě.
„Je léto!“
Natočím kýbl a poleju Gerlacha vlažnou vodou. Ve skutečnosti mám vůči svýmu psovi silný výčitky. Nebejt ostatních lidí z dílny, v poslední době by se Gerlach skoro nedostal ven. Jen v doprovodu mechanickýho Vlka ho do lesa nikdy nepouštím. Kamera ve Vlkovejch očích by se mi sice hodila, zůstávala by mi nahrávka jejich cesty, ale canoid by psovi v ničem nebránil.
Gerlach mi proto občas uteče. Hrozně rád se toulá.
Vracím se k práci na spícím Adamovi.
„Co to je?“ zajímá se Linda.
„Výcuc z Erbenovy pohádky. Abychom před vlky byli bezpečni,“ zkouším si nahrávací zařízení. Připojím ho k počítači a první větu rovnou vymažu. Náš Vlk je ten nejhodnější tvor, kterýho znám. Nebudu Adamovi motat hlavu.
„Tak, kdy mu vdechneme život?“ zavolám na Lindu, která si teď v předsíni suší vlasy.
„Já budu hotová do tejdne,“ prudce se zvedne z předklonu a na chvíli si kolem hlavy vytvoří vějíř.
„Fajn, to už nějak vydržím.“
Půl roku sestavuju Adamovi slovník a čekám, až poprvé uslyším jeho hlas. Ten bude danej fyziognomií, kterou Julie a Linda ještě trochu vylepšujou. Barva hlasu se přesně určí podle tvaru Adamovy lebky.
Čekání na humanoidovo první probuzení mi připomene, že Linda ráno byla na dalším jednání o umělým početí.
„Tak co miminko?“ zeptám se.
„Skrečovala jsem to.“ Linda přehnaně mávne rukou.
„Cože?“
„Já mám dítě tady,“ pohladí Adama po tváři.
„Trochu přerostlý, ne?“ protestuju.
Linda se směje tak vzácně, že to pokaždý bejvá malej svátek.