Liška Stopotvorná se plíží v křoví a tlapka ji už dávno nebolí. Od jejího uzdravení totiž uběhl nejméně měsíc.
„Na to, že zrovna začíná jaro, je mi docela vedro!“ odfrkne si, ale tiše se plazí dál. A hustým ocasem za sebou zase zametá stopy. Stopotvorné se její barevné otisky vlastně někdy docela líbí. Ale většinou spíš ne. V lese bývá lepší žít nenápadně!
V křoví se teď líně převaluje teplý vzduch a liška z vlhké hlíny pod svým čenichem cítí nějakou zatuchlinu.
Moment! pomyslí si. Tady mi něco nehraje! V tomhle kusu lesa najednou nezpívají žádný ptáci! Ty přece normálně za celej den nezavřou zobáky!
Nedaleko Stopotvorná zahlédne malou mýtinku. Na sluncem prohřátém kameni uprostřed se tam válí ohlodaná kost. Není čerstvá. Dávno vybledla a déšť ji dočista ohladil. Ale Stopotvorná je vždycky zvyklá šetřit s jídlem. Proto si pro tu starou kost radši doběhne.
„Tak tohle se teda fakt žrát nedá!“ zakucká se. Kost se jí v tlamě rozdrolila na prach a dráždí ji ke kašli. „Možná jsi, Stopi, tentokrát byla šetřivá až moc!“ napomene se. „Ale ne – nejsem – ne…“ zakoktá se a rozhlíží se kolem, když po tom divokém kašlání konečně znovu popadne dech. „Není tohle ná – hodou –?“
Nešťastná liška právě poznala, kam zabloudila.
Sedí na kameni na Zlé hoře!
„Že bych si ani nevšimla, že šplhám do kopce?“ pofňukává a celá se z toho klepe.
Nikdy předtím tu nebyla, jako většina ostatních lesních zvířat. A ta zvířata, která Zlou horu někdy navštívila, ta se odtud asi nevrátila!
Ke Stopotvorné se z dálky donese temné havraní zakrákání. Jako by jí ten černý pták zaraženě domlouval: „Co ty tam děláš, liško? Zbláznila ses? Chceš tam přijít o život?“
„Sklapni, nestraš!“ štěkne jeho směrem.
Havran jí nemůže rozumět, nemluví po liščím, ale už mlčí.
Stopotvorná moc dobře ví, proč se všechna zvířata i ptáci hoře vyhýbají. Na vlastní oči sice obřího vlka Samotáře nikdy neviděla, ale zná jeho hořký pach! Pach, co každého lesního tvora hned praští do čenichu. A co teprve, když ještě Samotář odněkud z křoví táhle zavyje! Tohle vytí se zvířeti zažere hluboko do morku kostí a vzpomínka na něj ho bude několik dalších dní budit ze spánku.
„Rychle, děti, všeho nechte a seřaďte se!“ zavelela liščí maminka kdysi dávno v noře, když jim tam ten hořký vlčí pach zavanul poprvé. Tehdy se s celou rodinou přestěhovali do náhradního bydlení na opačném konci lesa. A pak před vlkem Samotářem stejně prchali ještě mnohokrát.
Pravda, některé starší lišky teď vykládají, že Samotář je unavený. Že asi přestal rdousit velká zvířata a ptáky a sbírá mršiny, protože se v lese nikdo neztrácí. Momentálně se postrádá jenom jedna jediná sova, ale ta je známá svými toulkami. Nejspíš ji někam do dálky vylákala vlastní zvědavost a sova se po čase do černého lesa zase sama vrátí.
Stopotvorná těm řečem o unaveném Samotáři stejně moc nevěří. Zkušené lišky sice klábosí a machrují, ale i ony pořád utíkají pryč, jakmile narazí na vlčí pach. Peláší, co jim síly stačí!
„Jak to, že jsem dneska vlka Samotáře neucítila už na úpatí hory?“ diví se tiše Stopotvorná. „A jak to, že ho vlastně necítím ani tady?“
Obrátí hlavu k hluboké jeskyni ve skále. K Samotářově doupěti. A znovu nabere do čenichu vzduch. Nic zvláštního v něm pořád není. Nanejvýš maličko štiplavého kouře a vůně brouků. Jenže brouci jsou v lese skoro všude. Ba ne, něco nového přece jen liška cítí! Ale nepáchne to. Naopak. Voní to krásně a lákavě! Jako nějaká zvláštní rostlina.
Stopotvorná seskočí z kamene na plácek před jeskyní a běží ke vchodu.
Havran v dálce zase zakráká. Tentokrát to zní jako: „Nedělej to! Uteč!“
„Kdo má tomu tvýmu hloupýmu krákání rozumět?“ zabručí Stopotvorná. „A proč bych zrovna teď utíkala? Vlk ve svý jeskyni přece není!“
Tohle ona dobře ví. Její dokonalý čenich ji zatím nikdy nezradil! Může se na něj vždycky spolehnout. Na svůj super čenich je dokonce ještě pyšnější než na svoje oranžové stopy, mimořádně huňatý ocas a bystré oči.
3
Stopotvorná už je uprostřed tmavé jeskyně a rozhlíží se.
Možná se Samotář někam odstěhoval, nebo umřel? Zmizel stejně nečekaně, jako se tu kdysi objevil? Třeba opravdu zestárnul a zeslábnul. A nakonec před zvířaty z lesa utekl.
Stopotvorná má velkou chuť okamžitě běžet za ostatními liškami a povědět jim o Samotářově zmizení. Ale pak si to ještě na chvíli rozmyslí. Ta neznámá vůně ji totiž láká dál, do nejtmavšího kouta, kde se rozlévá mělká kaluž. Na hladině tam leží nějaký zelený tác. Se zvednutými okraji.
„Vždyť je to obří kulatej list!“ podiví se liška.
Postaví se přímo doprostřed listu a pečlivě ho očichává. Musí si tu novou vůni dobře zapamatovat. A ani si při tom nevšimne, že se jí list začíná vlnit pod tlapami.
„Jé! To né!“ vykřikne nešťastná Stopotvorná, když už je dávno pozdě. List se s ní zvedá jako nějaký létající koberec. Jemně, ale pevně se kolem lišky ovine a vyděšená liška s ním odlétá z jeskyně bůhvíkam! Kňučí z plných plic, ale není jí to ani za mák platné.
„To je strašná zima!“ zaúpí po chvíli.
List s ní už vystoupal hrozně vysoko. Zlá hora dole pod ní je teď úplně maličká. Na nebi kolem silně burácí vítr a všude se naráz setmělo. Nějak brzy!
Vycházejí tu první hvězdy. Jsou k vyplašené lišce tak blízko, že by se jich skoro mohla i dotknout tlapou. A ten hrozný vítr se pořád nechce utišit. Liška letí a letí jako střela vystřelená z děla. A když velký list po mnoha dlouhých hodinách konečně přistane na jakési řece, kde se přimkne k zářivě bílému leknínu, je už další bílý den.
„No, pane jo!“
To první, co před sebou Stopotvorná uvidí na břehu, je neprostupný, hustý prales. Dva hadi se tam honí kolem jednoho kmene a bláznivě barevní ptáci k tomu vřeští jako splašení.
V modrozelené řece, na které teď liška pluje na svém velkém cestovním listu, se odráží slunce. A ve vodě se mrskají spousty růžových a oranžových ryb.
Nad tou sluncem ozářenou řekou se klene starý most. S dřevěnými květinami na zábradlí. „Ne, vždyť ty kytky nejsou ze dřeva!“ uvědomí si Stopotvorná.
Květiny se naráz mění v opravdové lekníny a lilie. Jako by chtěly být lišce pastvou pro oči. Stopotvorná se na ně nemůže vynadívat, ale pak se krátce ohlédne na druhý břeh a uvidí tam neuvěřitelný strom! Je to neskutečný Velikán. Sahá až někam do nebe a do jeho kmene jsou vytesány schody.